Všichni chceme být šťastní. Ale jde to? Je opravdu možné neustále se radovat, těšit se a bavit? V tomto článku s vámi chci sdílet své životní propady a krize a své postoje k těmto situacím. Zároveň pro vás chci vytvořit prostor k zamyšlení se nad tím, jak to s krizemi máte vy. Abyste si sami odhalili, co konkrétně vám může pomoct.

Co je to krize?

Krizí v tomto článku nazývám situace nebo období v životě, které pro nás byly těžké, nepříjemné, náročné, stresující …

Nechci psát o žebříčku krizí. O tom, které událostí jsou pro nás nejtěžší a které jsou náročné jen tak trochu. Nemám tyto neobjektivní statistiky ráda, protože si myslím, že každý své propady prožíváme jinak a nedá se proto říct, že určitá událost je horší než jiná.

Křivka života

Ráda se se svými klienty bavím o kvalitě jejich života. Zejména pak o tom, kdy se cítí dobře a co k tomu pocitu přispívá. Při tomto rozhovoru se ráda opírám o “křivku života”. Tu si můžete sami jednoduše nakreslit doma. Stačí si načrtnout osu Y, na které zaznamenáte svou spokojenost (můžete si oba konce označit třeba usmívajícím se a smutným smajlíkem) a osu X, na které můžeme zaznamenat čas.

Vybavte si okamžiky a události svého života, které pro vás byly významné a zaznačte jejich umístění v grafu dle toho, jak jste tuto situaci vnímali.  Dle toho, kdy jste se ve svém životě cítili lépe a kdy hůře. Tyto body si můžete nebo nemusíte popsat. Nebo si k nim můžete dát nějaký symbol, vystihující dané období.

Čím více bodů si v grafu vyznačíte, tím více materiálu k zamyšlení budete mít. Následné spojení těchto bodů vytvoří křivku vašeho života.

Některé propady a vrcholy jsou vysoké a někdy se naše křivka jen tak trochu vlní. Některá událost nás zasáhne hlouběji a pokles je výraznější a dlouhodobější, trápíme se třeba i celé měsíce.

Při mém prvním hlubokém propadu jsem si říkala, že nic horšího už se mi ani nemůže stát. Svět mě ale o několik let později přesvědčil, že ano – může.

Pokud jste si takovou křivku právě nakreslili, nebo si ji třeba jen představili ve své hlavě, asi máte svou odpověď na úvodní otázku tohoto článku – “Můžeme být stále šťastní? Můžeme se neustále radovat, těšit se a bavit…?”

K čemu jsem došla já?

Když se podívám na svou  křivku – viz výše. Tak je jedna věc jasná. Být neustále v přímce jakékoliv úrovně spokojenosti, dlouhodobě zjevně nejde. Žijeme v dualitě. Nemůžeme se mít stále jen dobře, a naopak nemůžeme se mít stále jen špatně.

No jo, ale jak to, že někdo je v životě šťastný, spokojený a někdo se cítí stále na dně a k ničemu?

Myslíte, že jeho životní křivky jsou jen nahoře, nebo jen dole? Že jeho křivka je vlastně přímkou? Ne, křivky nás všech se vlní.

A můžeme s tím zamíchat ještě více. Jsou totiž lidé, u kterých se nám může zdát, že se vlastně mají docela dobře, ale podle nich je pořád všechno špatně, nic nejde, nefunguje, veškerý okolní svět je pro ně nepřátelský. A taky jsou lidé, kteří si procházejí peklem a usmívají se, jsou spokojení, šťastní a když se jich zeptáte, jak se mají, řeknou: „Docela dobře, vždycky může být hůř“ 🙂

Myslím si, že podstata tohoto rozdílného prožívání spočívá zejména v tom, jak se na svůj život díváme, jak ho hodnotíme a zejména pak v tom, co si o něm myslíme a co o něm říkáme. Tuto myšlenku více rozvádím v příběhu dvou svých klientek, který si můžete přečíst zde<<

Nikdo z nás není celý život jen na dně. Každý má i své “dobré dny”. Chvíle, kdy je nám vlastně dobře. Nic nám nechybí.

Někdy je nám dobře a někdy ne. Proč?

Odpověď na tuto otázku je stejná, jako ta, ke které dojdete při odpovídání na “proč” malých dětí. Proč je tráva zelená? Proč slunce svítí? Proč strom roste nahoru? Proč míč padá na zem? Nakonec prostě konstatujeme. “Prostě to tak je.” “Takhle je to prostě na světě zařízené”.

Jenže samotné tvrzení, že někdy se máme dobře a někdy ne, mě samo o sobě neuklidňuje. Protože se chci mít dobře. Chci se mít lépe. Chci se mít, co nejlépe!

Převedeno na krize – když je mi blbě, je mi blbě – tečka. Přiznat si tento holý fakt, je základ. Pak je otázka, co ve vzniklé, pro mě nepříjemné situaci mohu skutečně ovlivnit. Protože zabývat se neovlivnitelnými věcmi je zbytečná ztráta energie.

Jak o krizích přemýšlím já a co mi pomáhá, když se cítím pod psa?

1. Vědomí, že může být i hůře.

Situace vlastně nikdy není tak hrozná, že by nemohla být ještě horší. Když se nad tím zamyslím, vždy najdu mnoho věcí, za které mohu být i v době krize vděčná. A když je úplně nejhůř, že už to horší být nemůže, je to nakonec taky skvělé zjištění. Protože teď, už můžete zase jen stoupat. Padli jste na dno? Super, máte se od čeho odrazit.

 2. Vědomí, že nic netrvá věčně.

Život se stále mění a i tato krize jednou pomine. Mám už zkušenost, že vše se proměňuje a že zase bude lépe. Zažila jsem si to už mockrát a některé propady byly doslova zdrcující. A víte co? Jednou to skončilo.

3. Uvědomění si, že když je mi teď blbě, znamená to, že mi bude lépe.

Také se rádi těšíte na lepší zítřky? Když je nám opravdu zle, je velká pravděpodobnost, že nás čeká radostná budoucnost. Často to chce jen čas a nechat věci ať se stanou.

4. Když prožívám těžkosti, něčemu novému se naučím.

Vysoké procento lidí při ohlédnutí se za svou dávno proběhlou krizí uvádí, že tato krize byla pro ně posuvná a přinesla nějaké ponaučení, zkušenosti či nový postoj, který je velmi prospěšný pro jejich další život. Říkají „To byla moje lekce“.

Když jsem si zmapovala největší krize ve svém životě, zjistila jsem, že  po krizích přichází často posun výš, než byla předchozí úroveň. Často jsem i sledovala přímou úměru v síle a intenzitě krize a následného posunu. Čím větší krize byla, tím větší byl následný vzestup. Zejména po opravdu velkých krizích se tak můžete těšit na nový level vašeho já.

5. Znalost toho, co mi pomáhá krizi zvládat.

Tomuto bodu se budu podrobněji věnovat v příštím článku.

V návaznosti na výše uvedené body můžu už dnes říct, že se na své krize dívám jako na události, díky kterým se mám něco nového naučit nebo si něco uvědomit. Jako na něco, co se mi děje za určitým účelem. Jako něco, co mě ve výsledku posílí, byť aktuální prožitek bývá opravdu velmi velmi těžký.

Veškeré situace vnímám jako lekce, a proto i krize přijímám jako situace, které se dějí, k životu patří a uvědomuji si, že i v těchto těžkých chvílích se v rámci možností mohu cítit dobře a pomoct si.

Vše co se nám děje, a zejména ty pro nás nejnáročnější situace jsou lekce, díky kterým si máme více uvědomit sami sebe. Něco nového se naučit, o něco svůj život obohatit, něco ve svém životě přehodnotit.

A jedna provokativní otázka na závěr 🙂

Neměli bychom za všechny náročné situace, které se nám v životě dějí, nakonec děkovat?

V příštím článku budu v tématu životních krizích ještě pokračovat. Chci s vámi sdílet příběhy dvou svých klientů. Příběhy o tom, jak prožívali své krize oni. A především chci v článku vytvořit prostor pro vaše vlastní zamyšlení se nad tím, jak to s krizemi máte vy, tak abyste si sami mohli odhalit, co konkrétně může v krizi pomoct právě vám.