Nazabíjejme v dětech jejich jedinečnost, nadání a dary

24 dětí ve třídě. Každé je jiné. Každé baví jiný předmět. Každé má jiné nadání, talenty a vlohy. V běžné škole se však učí všechny to samé a stejným způsobem. Můžeme se pak divit, že v 15 letech nevědí, kam chtějí na střední školu?

Matematika a fyzika, to mu jde. Ale ten dějepis a český jazyk! Neuvažujete o nějakém doučování? Myslím, že u vašeho syna to bude opravdu nezbytné, tyhle dva předměty mu jinak zkazí celé vysvědčení!

Kdo z nás to nezažil? Oblíbený a neoblíbený předmět ve škole. Něco jsme dělali rádi, těšili se na to, bavilo nás to a něco jsme z duše nenáviděli. Většinou se tyto naše sklony projevily i ve známkách v žákovské a na vysvědčení.

Tady ti vychází čtverka, tady musíš přidat!

Mnozí z nás jsme byli vedeni a podněcováni k tomu, abychom se zlepšovali právě v předmětech, ve kterých nejsme dobří. Protože přece tam je potřeba věci vylepšovat. Trávili jsme tak hodiny a hodiny trápení se nad učivem, které nám nešlo. Rozvíjení oblasti, pro kterou jsme se nenarodili.

Čas, který jsme mohli věnovat rozvoji svého talentu a posunout se nekonečně dál, je nenávratně pryč. 9 let vážně není krátká doba. Navíc se jedná o dobu zahrnující řadu senzitivních období, kdy jsou děti schopné se v podnětném prostředí naučit za měsíc či dva to, co se ve škole učí léta. (Tento efekt je hezky vidět ve filmu Summerhill, vřele doporučuji ke shlédnutí.)

Dobré výsledky v jiných oblastech vlastně nikoho moc nezajímaly. “Ano, tady máš jedničky, takto má být, ale tady by ses měl zlepšit.” Místo rozvíjení svých darů, talentů a nadání jsme promrhali mnoho drahocenného času nad věcmi, které nás vlastně vůbec nezajímaly.

I dnes to ještě stále není jinak. Jak uvádí Jan Mühlfeit v jedné ze svých přednášek. Pokud dítě dostane jedničku, 7% rodičů se s ním tomuto předmětu následně věnuje. Pokud dostane pětku, věnuje se dítěti v tomto předmětu 70% rodičů.

Opravdu musí děti zvládat všechno?

Asi je fajn umět číst, psát, počítat. Ale je opravdu taková tragédie, že má z dvou či více předmětů čtyřky?  Když je tady jeden, a třeba i mimoškolní zájem, ve které naprosto vyniká, který ho baví a chce se v něm rozvíjet? Patrně je to právě to, pro co se sem na Zemi narodilo.

Nechci, aby mé děti hledaly svou jedinečnost a poslání až ve třiceti jako já.

Proto s nimi trávím čas nad tím, co je baví, z čeho “mají jedničky”. A ne nad tím, co jim nejde – to jen v rovině zvládnutí naprostého a nezbytného základu. Většinu času věnuji tam, kde vidím projev jejich silných stránek, zdrojů a talentu.

Všimla jsem si, že co mé děti nejvíce baví, se v běžné škole často nevyučuje. Například: rozdělat oheň, uvázat uzel, uvařit si na ohni oběd, poznat ve volné přírodě, kde je sever…

Víte v čem jsou vaše děti dobré? Podpořte je v tom.

Když to nerozvíjí škola, rozvíjejte dovednosti svých dětí mimo ni! Dítě pak při tom co ho baví, nebude jmenovat jen školní předměty.

Podpořte je v tom. Najděte pro tuto činnost zázemí třeba v přírodovědném kroužku. Nebo si sami vyhraďte jedno odpoledne, a pravidelně a cíleně se této tématice s dítětem věnujte.

Často postačí Google nebo Wikipedie a dítě nasaje nové informace, které si pak samo ve svém volném čase kreativně převede do praktických činností v rámci svých her. (např. vázání námořnického uzlu a testování jeho kvalit)

Když se zajímáme o to, co nás baví, co se CHCEME dozvědět/naučit, zapojují se uvnitř nás zcela jiné systémy. Zdokonalování se v těchto činnostech tak může růst exponenciálně.

Co všechno je při rozvíjení silných stránek našich dětí vlastně ve hře?

Dá nějaký školní předmět našim dětem víc?

Když jsme malí jdeme přirozeně svou vlastní cestou. Cestou, která má srdce. Skáčeme, zpíváme, běháme… děláme, co nás baví. Škola v nás naše touhy často ubije a nasměruje nás jinam. Zmate nás. Nedělejme to i my rodiče. Podpořme naše děti v tom, pro co se narodily. Povzbuzujme je v tom, aby šly už teď svou vlastní cestou.