Stále mi něco vyčítá!

Nevhodně jsem zvolila slova, přišla jsem pozdě, nedobře jsem vyřešila situaci s dětmi, nedodržela jsem, co jsem slíbila, nedokončila jsem svou práci včas. Prostě zachovala jsem se špatně.

Také vám druzí něco vyčítají?

Když mi někdo něco vytýká, cítím se hrozně. “Tohle děláš špatně. Podívej se, zase jsi to podělala. Takhle to nikdy nedoděláš.” Jsem fakt hrozná… máma, partnerka, kamarádka, kolegyně…. aspoň v tu chvíli, se tak cítím.

Co s námi dělají výtky?

Vyčítání je pro mě takřka vždy zraňující. Připadám si jak malé dítě, kterému někdo hubuje, co zase provedlo. Cítím se hrozně, nic se mi nechce. Představa, že ze sebe po tomhle vypotím konstruktivní reakci, které bych jakožto dospělák měla být schopna, je pro mě až utopická. Nedokážu myslet na nic, kromě toho jak jsem špatná. Jak jsem to zase zbabrala a jak moc chci ať už ten výlev a celá situace skončí. 

Nakonec se to ale stane. Ta situace skončí, pomine. Ufff.

Znáte to?

Jenže úleva se nedostavuje. Stále dál a dál si ve své mysli přehrávám tu scénu. Stále znova slyším slova, která se mě tak dotkla. Znovu se k výtce vracím, znovu nad ní hloubám a znovu mě zraňuje. Ano, znovu se dostavuje pocit neschopnosti, marnosti, smutku, špatnosti…

Oceňování a hledání chyb

Opakem výtky je ocenění či pochvala.

Když jsem dříve dělala poradenské programy pro nezaměstnané, jejich součástí bylo závěrečné zhodnocení. Z 12 klientů 11 ohodnotilo program velmi dobře, psali v čem je obohatil, v čem jim pomohl. Jeden z klientů byl částečně nespokojený. Přestože vím, že se nemůžu zavděčit všem, stejně jsem se ve své mysli nejvíce zaobírala tím jedním nespokojeným klientem a nad jeho hodnocením strávila daleko více času než těmi zbylými 11, kteří napsali hodnocení kladně. 

Je to asi tendence nás všech. Co nás těší, přejdeme s milým úsměvem. U negativních hodnocení se zastavíme, hloubáme v nich a sužujeme se jimi. V lepším případě pak hledáme cesty, jak danou věc dělat jinak.

Setkáváme se s tím v běžném každodenní životě. Když jede doma vše jako na drátkách, je to v pořádku, jsme spokojeni a nemáme potřebu na cokoliv poukazovat. Pokud však např. není umyté nádobí a umyté být mělo, okamžitě svou nelibost adresně verbalizujeme.

Daleko častěji druhé upozorňujeme na to, co se nám nelíbí, namísto toho, že něco udělali správně. I my pak od ostatních více slyšíme, co  jsme udělali špatně, než co se nám povedlo. Jejich pochvaly a ocenění přejdeme a často jaksi přeslechneme, jako by snad ani nezazněly. Odvykli jsme si ocenění slyšet a přijímat ho, těšit se z něj, hýčkat si ho. Možná neodvykli, možná jsme se to dosud ani nenaučili.

Navíc si všímám rozdílů v tom nakolik výčitky či ocenění sdělujeme adresně. Všimli jste si toho taky? Když je něco správně, je nám prostě dobře. Třeba i něco řekneme, ale je to ve smyslu “to je super”. Když je něco špatně, máme tendenci hledat viníka. “Tys to neudělal.” Myslím, že i toto nastavení může přispívat k tomu, proč si více všímáme negativních věcí a přehlížíme, nepamatujeme si, co pozitivního o nás kdo říká.

Ocenění není pochvala

Ovšem říct druhému, že něco udělal dobře také není jen tak. I zde hraje velkou roli adresnost a konkrétnost našeho sdělení. Pochválit můžeme velmi povrchně, ale ocenění si žádá vždy konkrétní chování.

Pochvalu vnímám jako více obecnou. Pochvala je pro mně v jistém smyslu “laciná”. Nejlépe ji asi charakterizuje známé sousloví “hodná holčička”, “šikovný chlapeček”. Co tím vlastně říkáme? Nic. Je to totiž tak obecný soud, že se dá napasovat na kohokoliv a v jakékoliv situaci. Ano, zasazen v daném kontextu možná může mít vypovídající hodnotu k dané situaci. Nicméně ocenění je pro mne mnohem, mnohem víc.

Ocenění je:

1. Adresné – Směřuje ke konkrétní osobě, není možná záměna. Ideálně danou osobu oslovíme křestním jménem.
2. Říkáme ho za sebe – Není to obecný výrok – tak se to dělá, tak se to sluší, tak to má být. Naopak vkládáme svůj subjektivní názor, postoj. “Mi se na tom nejvíce líbí..” “Tohle mě opravdu zaujalo, přemýšlím jak se ti podařilo spojit tyto dvě části….” “Tohle na tobě obdivuji.”
3. A to nejdůležitější – je konkrétní. Vždy je naprosto jasné, za co danou osobu oceňujeme. Co pro nás bylo natolik hodnotné, zajímavé, co nám udělalo radost, že to stojí za vyslovení nahlas.  Př. “Tome, to je skvělé jak jsi pro nás všechny prostřel stůl ke snídani. Vypadá to fakt nádherně.”

 Co se v nás děje, když slyšíme ocenění?

Rosteme, usmíváme se, chce se nám to dělat znovu, cítíme se šťastní, posilnění, jsme na sebe hrdí, cítíme se být dobří a chceme v tom pokračovat.

Oceněním aktivujeme v lidech jejich rozkvět. Cítí se dobře. A když se cítí dobře, vše jde snadněji. Ocenění aktivuje, povzbuzuje, dodává sílu i důvěru. Lidé se pak stávají lepšími, aktivuje se jejich “lepší já”.

A tak si tu dnes sním….

… o tom, jak by vypadaly naše životy, kdybychom adresně a přesně oceňovali, a méně konkrétně vyčítali.

Možná tímto jednoduchým “otočením” můžeme předejít řadě konfliktů a nedorozumění. Protože většina hádek vzniká právě každodenním drobnostmi.

Jak by svět vypadal, kdybychom každý den věnovali jeden úsměv a jedno ocenění těm, které milujeme, se kterými žijeme, se kterými se setkáváme.

Začněme u sebe! TIP pro váš každodenní život:

Zkuste si projít ve své mysli poslední den či dva a pátrejte po oceněních, kterých se vám dostalo. Znovu si je přehrávejte v mysli a žijte je! Jaké pocity to ve vás vzbuzuje?

Zkuste každý den ocenit aspoň jednoho z lidí, se kterými se setkáváte. Oceňujte a hýčkejte si svá ocenění, říkejte, co vás těší, za co jste rádi. A zkuste v každém dni najít a znovu si připomenout ocenění, která jste dostali.

Pokud se Vám tento článek líbí, klikněte na „To se mi líbí“ nebo jej sdílejte se svými přáteli. Děkuji.