2 ženy, 2 potraty, 2 příběhy

Je to, co se nám v životě děje požehnání, nebo prokletí? Jak přemýšlení o tom, co se nám děje ovlivňuje náš život? K těmto otázkám mě přivedly dvě klientky, které mou pomoc vyhledaly shodou okolností ve stejný čas a které zažily stejnou situaci – potrat.

Chci vám přiblížit jak moc se mnohou různit pohledy lidí na situaci, přestože se jedná v podstatě o tentýž problém.

Příběh Martiny

První klientka Martina za mnou přišla s tím, že zažila něco hrozného a nedokáže na to přestat myslet, přestože již od dané události uplynulo více než půl roku. Popisovala mi, jaká rána pro ni bylo sdělení gynekologa, že plod nemá srdeční akci. Během pár dnů samovolně potratila.

Zhroutil se jí celý svět. Nevycházela z domu, protože nedokázala čelit otázkám ostatních, kteří už o těhotenství věděli. Nezvládala žádnou práci doma a jen s námahou se dokázala postarat o potřeby své skoro tříleté holčičky, než se vrátil z práce její manžel.

V době kdy mě navštívila poprvé již zvládla vyjít z domu a říct pravdu svým nejbližším. Stále ale na své nenarozené dítě myslela, hledala viníka a hledala ho především v sobě. Sdělovala, že nedokáže mít ze života radost. Že by si přála další dítě, ale hrozně se bojí, že tu hrůzu zažije znovu.

Příběh Petry

Petra za mnou přišla jen o několik dní později. Její téma bylo zcela jiné, v průběhu rozhovoru jsme se ale dostaly k tomu, že před třemi měsíci prožila potrat. Ani pro ni to nebyl příjemný zážitek, sama to ale uzavřela tím, že se to tak prostě mělo stát. Říkala, že příroda to má jistě dobře zařízené a že je to takto lepší, než aby se jí narodilo dítě nějakým způsobem postižené. A že se s přítelem začnou snažit hned jak to bude možné. O celé situaci mluvila velmi klidně a vyrovnaně.

Za léta práce s lidmi, jsem si uvědomila, že

to, co nás skutečně trápí, nejsou události samotné, ale to, jak se k nim vztahujeme.

Netrápí nás to, co se stalo, ale to, co si o tom myslíme. To, jaký postoj k dané situaci zaujímáme. Pokud událost ve svých myšlenkách budeme vnímat jako nesnesitelnou, pak taková bude. Pokud jako zvládnutelnou, taky taková bude. To naše myšlenky určují, jak celou situaci vnímáme a prožíváme. Naše emoce jsou odrazem našich myšlenek. Události se dějí, často je nemůžeme ovlivnit, ale můžeme si vybrat to, jak se na ně budeme dívat.

Jak se dívám na potraty já?

Můj pohled na potraty vychází z celkového pohledu na život člověka. Věřím tomu, že sem na Zem přicházíme proto, aby se naše duše zdokonalila. Aby jsme se něco nového naučili a Vesmír nám připravuje právě takové lekce, které zažít potřebujeme.

Vesmír je neskutečně trpělivý učitel. Pokaždé, když nám daná lekce nedojde, zopakuje nám ji znovu. Klidně i několikrát. A pokud lekci stále nechápeme, připraví nám ji silnější, aby nám to mohlo dojít a měli jsme možnost se posunout. Věřím, že každý si máme v daném životě odžít to, co potřebujeme pro posun na další level.

S ohledem na to, věřím také tomu, že si své rodiče vybíráme. Přesně takové, aby jsme měli ty nejlepší podmínky pro naše posuny. Někdo si odžije to, co potřebuje a umře mlád a někdo je tu déle a zažívá další a další lekce. Stejně to vnímám u nenarozených dětí. Jejich duše si potřebovaly prožít pocit v lůnu matky, nic víc. To je to co, jim chybělo, aby jejich duše byla celá a mohla putovat do dalšího zrození.  

Jak se na potraty díváte vy?